RNDr. Luděk Jirousek se narodil 18. srpna 1925 jako třetí (ze čtyř) synů svým rodičům, Zdence a Arnoštovi. V jednom svém úředním životopise uvádí: „Vzhledem k tomu, že jsem uměl psát, číst a počítat již ve čtyřech letech, nechodil jsem do první třídy obecné školy, ale šel jsem přímo do druhé. Po obecné škole jsem začal studovat na reálném gymnasiu v Holešově. V době pádu 1. republiky jsem chodil do kvarty a na otcův příkaz jsem přestoupil na obchodní akademii, ježto otec spatřoval v obchodním školení nejvhodnější základ mého vzdělání.“
Luděk vždycky rád kreslil a už jako chlapec se chtěl stát malířem, což pro jeho rodiče bylo zcela nepřijatelné. Když mu bylo čtrnáct, přečetl si knihu Paula de Kruifa „Lovci mikrobů“. To rozhodlo o jeho dalším zaměření.
V životopise pokračuje: „V té době [otcova rozhodnutí o přestupu na obchodní akademii] jsem cítil, že můj život půjde cestou přírodních věd, a přestup se dál proti mé
vůli. V roce 1941 zpracoval jsem rodinu [maminku, ta pak otce] natolik, že jsem mohl přestoupit zpět na reálné
gymnasium.“ To bylo nově otevřeno ve Zlíně, takže nemusel dojíždět do Holešova. V patnácti letech si zařídil laboratoř v menší přístavbě otcova podniku a tam se zahloubával do tajů chemie. „Maturitu na gymnasiu jsem složil v r. 1944 a byl jsem totálně nasazen jako frézař ve strojírnách firmy Baťa. Pak z důvodů zdravotních musel jsem těžké práce zanechat a stal jsem se bakteriologickým laborantem pro zkoumání potravin, kde jsem později vedl oddělení bakteriologie mléka.“
Bezprostředně po skončení války, začátkem června 1945, byl zapsán do tzv. válečného semestru na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Když byl v sedmém
semestru, došlo ke komunistickému převratu. Tehdy již shromažďoval materiál ke své dizertační práci o alfa-chlorsulfidech. Na začátku školního roku 1948/49 mu docent Josef Koštíř diskrétně naznačil, že vzhledem k nevhodnému třídnímu původu není jisté, zda bude moci řádně dokončit studium a že by měl svou práci co nejvíce uspíšit. S plným nasazením všechny pokusy a technickou dokumentaci dokončil a v prosinci 1948 promoval.
V lednu 1949 nastoupil do Sociálně zdravotnické poradny pro choroby žláz s vnitřní sekrecí, kde pracoval pod vedením docenta MUDr. Karla Šilinka. Z této poradny později vznikl současný Výzkumný ústav endokrinologický (VÚE), v němž pokračoval až do roku 1958. Zpočátku se věnoval terénnímu zjišťování dat o endemické strumě na celém území
republiky. Postupně se zabýval problematikou patologické biochemie štítné žlázy a strumigenními látkami (tj. štítné žláze škodlivými). Z té doby pochází příprava tetrabromthyroninu, bromovaného analogu hormonu štítné žlázy.
„Problematika strumigenních látek a vlivů, působících na naše obyvatelstvo silnou měrou, mne vedla ke snaze hodnotiti tyto vlivy a hledat možnosti obrany. Z té doby pochází mé práce o stanovení sulfhydrylových látek v potravinách jako možných ukazatelích strumigenních vlivů. Tyto práce vzbudily zájem i za hranicemi naší vlasti.“
Než však mohl v roce 1965 zcela oficiálně a legálně vycestovat, prošel lecjakými odbornými i osobními dramaty. Věnoval se otázkám metabolismu rhodanidového iontu a zvláště strumigennímu faktoru ze zelí, tzv. Brassica faktoru a dalším bádáním. Z tohoto výzkumu vyplynulo, že jednostranná strava neobsahující přirozený jód a sestávající téměř výhradně ze zelí a brambor vede k poškození štítné
žlázy a k degenerativním změnám, jejichž posledním stupněm je kretenismus. Univ. prof. RNDr. et MUDr. Luboslav Stárka, DrSc., někdejší mladší kolega a dlouholetý ředitel VÚE, o něm napsal ve Sborníku lékařském (1999, č. 3) toto: „Organická chemie sirných sloučenin, ke kterým patří strumigeny z brukvovitých rostlin, jej vedla k řadě zajímavých objevů, ale pachové atributy sirné chemie jeho práci příliš populární v ústavu nedělaly a ani doma za ně zřejmě chválen nebyl. Objevil některé přirozené, v té době raritní sirné organické sloučeniny (např. trithiony), které později, po několika desetiletích upoutaly jiné badatele svými kancerostatickými [rakovinnému rozvoji zabraňujícími] účinky. Za své výsledky na tomto poli byl navrhován na státní cenu a měl se habilitovat na univerzitě.
Nebylo mu ale dopřáno, ani aby pokusy v klidu dokončil, protože v prověrkách v roce 1958 se komisi, realizující [komunistické] usnesení (č. 138 ze dne 6. 2. 1958), otcova dávno znárodněná továrna na obuv ve Zlíně zdála být nepřekonatelnou překážkou práce ve výzkumném ústavu. Vědecká činnost mu byla zakázána zcela.“
Rok 1958 byl osobně i pracovně pro Luďka velmi nešťastný. Výsledek kádrových prověrek byl pro jeho výzkumné ambice devastující, navíc jeho manželství dozrálo k rozvodu, což těžce nesl a do své smrti se s tím nedovedl vyrovnat, byť se oženil a rozvedl podruhé.
Nejhrozivější důsledek prověrek – jít opravovat či budovat silnice – byl díky přímluvě docenta Šilinka někde na vyšších místech zmírněn, a tak se stal stavebním
a technickým dozorem při stavbě a vybavování nově vznikajícího radioizotopového oddělení v motolské nemocnici, současného Oddělení nukleární medicíny. Úkol to byl velmi naléhavý, protože se nejvyšší stranické orgány potřebovaly na mezinárodním fóru blýsknout, že i Československo má program nukleární medicíny. V krkolomném termínu, navzdory všem nešvarům plynoucím ze socialistické organizace práce, se otci podařilo oddělení uvést do provozu.
Odměnou mu bylo, že v tomto novém oddělení mohl být zaměstnán alespoň jako laborant. Neuspokojovalo ho, že pouze směl analyzovat radioaktivní vzorky krve a moči, a proto po pracovní době, často až do rána následujícího dne, „potajmu“ bádal a ověřoval své výzkumné nápady. Výsledky jeho práce byly v kolegiálních odborných kruzích známy.
V roce 1961 bylo v Moskvě uspořádáno endokrinologické sympozium, na něž byl vyslán. Tam se seznámil s profesorem Leonem Cunninghamem
z Vanderbiltovy university v Nashvillu ve státě Tennessee. Opakované žádosti amerických endokrinologů získat ho pro výzkum v USA přinesly výsledek až po čtyřech letech opakovaných žádostí stranickým orgánům ve zdravotnictví. Posledního srpna roku 1965 odletěl do USA.
Profesor Stárka v již zmíněné vzpomínce shrnuje jeho profesní osud na českém území těmito slovy: „Výsledky z Jirouskových koncepčních pokusů byly těžko uplatnitelné v oponentských řízeních právě pro ono [kádrové] stigma, a i když bylo něco z nich publikováno v zahraničí, zůstala většina výsledků této gigantické práce nezveřejněna. A pokud ano, nebyly už spojovány s jeho jménem, protože tehdejší směrnice, v ryzím duchu Orwellova ‚1984’, vymazaly jeho autorství i na seznamu ústavních publikací, i když byly
nepochybně jeho dílem.“
Psal se rok 1967. Koncem pobytu v USA navázal korespondenci s ministerstvem zdravotnictví a žádal, aby mu byl zrušen zákaz samostatné vědecko-výzkumné práce. I když politicky nastávalo vlídnější ovzduší, ministerstvo odpovědělo zamítavě. Samostatnou vědeckou činnost mu nechtěli písemně ani přislíbit.
Vzhledem k pravidlům amerického imigračního úřadu odešel na dva roky do Kanady, kde pokračoval ve výzkumu na University of Manitoba ve Winnipegu. Ještě před dočasným přesídlením do Kanady uzavřel se svou dřívější českou přítelkyní Sylvou sňatek.
Po dvou povinných letech mimo USA se tam mohl vrátit. Na Brandeis University ve Walthamu ve státě
Massachusetts pokračoval ve výzkumu velmi zvláštně se chovajících látek sulfenyljodidů. Spolu se svým kolegou a dobrým přítelem, dr. Morrisem Soodakem, přišel na jakýsi nadějný reagens, ale v práci nemohl pokračovat, protože federální vládou USA poskytovaný grant na tento výzkum byl zrušen. Finance byly určeny na zkoumání mozku a rakoviny, a tak v roce 1973 řešil dosud neznámý a těžký problém. Neměl zázemí, a tedy perspektivu pro svá další zkoumání, ač měl ještě mnohé nápady.
Po usilovném hledání zakotvil v roce 1974 u společnosti New England Nuclear (NEN) se sídlem v Billerice, naštěstí též ve státě Massachusetts, protože zde, ve městě Tewksbury, už měl na hypotéku koupený dům a stal se otcem dcery Denisy, která se narodila v listopadu roku 1972.
V NEN se stal šéfem početného týmu chemiků a radiochemiků. Spolu s nimi zajišťoval radioaktivní značení organických sloučenin pro diagnostické využití v medicíně, pro
výzkum i pro průmyslové využití v USA, tak i na export. Po převzetí NENu společností DuPont narážel na nepružnost byrokracie velké firmy, snažil se s leckterými neblahými dopady jejich těžkopádnosti bojovat, a když nevítězil, využil v roce 1985 možnosti odchodu do předčasného důchodu.
V roce 1980 onemocněl vážnou, záhadnou chorobou, při níž dlouhodobě masivně krvácel ze zažívacího traktu. Podezření bylo i na smrtící virus ebola. Strávil dlouhé týdny v nemocnici a právě tam začal přemýšlet o vizuální hudbě.
O tom poutavě vyprávěl: „Jednoho dne, v červenci 1980, když jsem ležel v nemocničním pokoji, probíhaly oslavy osmdesátých narozenin skladatele Aarona Copelanda. Díval jsem se na představení jeho skladby Appalachian Spring, která se mi
velmi líbí. Tehdy mě napadlo, že prostor mezi barvou a zvukem, tedy mezi malbou a hudbou, musí být přemostěn nějakými abstraktními motivy, protože to je kategorie, která je oběma oblastem společná. To je ovšem hypotéza, která se musí ověřovat, aby se ukázalo, zda vyhovuje. To zvláštní bylo, že když jsem tu hypotetickou ebolu přežil, za níž jsem ztratil všechnu sliznici zažívacího traktu, změnila se nějak moje biochemická rovnováha. Známe, že sliznice střevní normálně vyrábí jistý počet různých hormonů a neurotransmiterů, a ty byly teď nové nejen ve vědě, ale i v mém střevě a také v mozku. Stal jsem se po několik let posedlým čmáravostí a touhou poslouchat téměř bez ustání klasickou muziku. To trvalo asi tři, možná pět let. Zdali ty nové rovnováhy neurotransmiterů, které se v tom rekonstituovaném
mladém epitelu nevyráběly dostatečně efektivně, anebo naopak se vyráběly mnohem efektivněji než v tom starém, pochopitelně nevím, ale zřejmě muselo jít o nějaké změny, které působily na moji mentální sféru. To je jen plausibilní domněnka, zatím nijak nepotvrzená. Snažím se vysvětlit si, co jsem na svém chování velmi snadno a nápadně pozoroval. Jinými slovy, přežijete-li ebolu, dejte mi vědět, zdali jste pozorovali nějaké podobné změny ve svém myšlení nebo chování. U mne šlo doslova o obsesi. O obsesi, kterou si nedovedu vysvětlit jinak než tou fyziologickou změnou. Není to důkaz, ale je to námět k možné diskusi, proč se ve mně tehdy vytvořil velmi intenzivní zájem o to, co nakonec skončilo pod deštníkem nazvaným vizuální hudba.“
